Uraly, Bural a rumunské kopečky.

[Dněprák]

Tak, jak jsme se dohodli, tak jsme letos vyrazili do Rumunska. Já, Jirka, Martin na Uralech a Zdeněk se ženou na Buralu. Cílem bylo projet co nejvíce mimo asfalt. Proto byla v rámci úspory času zvolena varianta - naložit na přívěsy. Je jasné, že pokud by jsme chtěli odhalovat krásy a památky v Rumunsku, jelo by se po ose.
Místa konání vybral Martin a jezdilo se vlastně to, co Martin absolvoval v rámci rallye v Rumunsku.
Nebudu popisovat úplně detailně celou akci, protože možná zpracuji zase nějaký cestopis.
Přesun do místa prvního ježdění proběhl za úmorného vedra bez problémů. Večer jsme našli místo za městečkem Bia Máre a založili tábor. Ihned nás objevila místní smečka psů. Jinak tolik psů, jako v Rumunsku jsem za celý život neviděl. Hodně jsme se s nimi setkávali na planinách, kde jich bylo plno jako pasteveckých psů. Vždycky na nás vyrazili, ale naštěstí jen doráželi, ale nekousali.

. První den - jízda do oblasti Ignis, kde cílem byl právě vrchol Ignis vysoký 1 307 m. Kousek cesta po asfaltu a potom už jen stoupání po kamenité cestě až na vrchol. Vzhledem k tomu, že začalo pršet, tak výhled na okolí nebyl tak dobrý.
Ještě k cestám, na kterých jsme se pohybovali. Většinou se jelo po kamenitých úsecích, kde kameny byly různé velikosti, jen ne malé. Ani se tomu nedá říct šotolina.
Po zdolání tohoto kopce, byl další a další cíl dostat se na co největší výšku zdolanou ne po asfaltu. Vlastně každý den jsme se dostávali výš a výš.
Na tomto místě jsme byli tři dny a celkem absolvovali tři vyjížďky Celkem jsme najeli 319 km, z toho 2/3 terén.
Nejvyššího bodu jsme dosáhli při výjezdu na Ignis 1 307 m a na planinu ve výšce 1222 m. Výjezd byl za velkého vedra a tady se plně osvědčilo chlazení, kdy Jirka dosáhl teploty 130 st. a musel zastavit. Se zapnutými ventilátory jsem se nedostal přes 90 st. Takže bez problémů.
Problémy vznikly ale v jiném směru. Protože už se mi zdálo, že sedačka je již trochu vytlačená, vyměnil sem ji za doposud nepoužitou zadní. Chyba. Vydržela pouze 220 km a ulomila se. Nouzově jsme ji připevnili elektropáskami.
Aby toho nebylo málo, všiml si Martin, že Jirka má prasklý rám, který už jednou byl svařovaný.
Takže jsme se vrátili do městečka s tím, že najdeme nějakou dílnu, kde bude svářeč, který nám to zavaří. Dílnu jsme našli i svářeče tem měli.
Bohužel svářeč nebyl patřičných kvalit a sedačka praskla již při montáži na motorku. Svár, který byl proveden na Jirkově rámu také nevypadal až tak dobře. Martin to nevydržel a sedačku zavařil sám. Ale stejně potom praskl ten svár druhý a opět sedačka upadla. Takže opět pásky a ještě jeden upínací popruh a po nouzové opravě jsem potom s houpající se sedačkou vše odjel. Samozřejmě Jirkův rám praskl opět a zjistili jsme to osmý den před vyjížďkou v terénu. Tím dnem potom Jirka skončil a do terénu již radši nevyjel a vrátil se do tábora.
Po těchto třech dnech jsme se přesunuli na další místo a to kousek od rumunské Transalpiny. Část této horské silnice jsme také projeli.
V rámci vyjížděk jsme tuto horkou silnici kopírovali terénem.
První vyjíďka v této oblasti byla v délce 29 km. Projet tento úsek nám trvalo 4,5 hodiny.
Prudké výjezdy, sjezdy, šutry. Ale zase vždy po zdolání nějakého toho kopečku, krásné výhledy. Je pravda, že z některých těch výjezdů a sjezdů jsem měl obavy. Ale byl jsem překvapen, co vše Ural zvládne. V těchto výjezdech se projevil výkon motoru. Chtělo by to tak 10 koní navíc. V tomto směru měl výhodu Zdeněk se svým motorem o výkonu 60 koní. Tam co jsme museli na jedničku a plný plyn a ještě to někdy bylo s tlačením, si jel Zdeněk na dvojku a něco málo plynu. A to měl ještě silniční sjetou zadní pneu.
Na tomto místě jsme zůstali celkem 5 dní, takže pět vyjížděk.
Zde jsme najeli celkem 327 km. Tady byla převážná většina v terénu. Dostali jsme se postupně po zdolání několika dvoutisícovek až na výšku 2240 m, což je zatím nejvyšší bod dosažený jízdou v terénu.
Tady jsme zažili všechno, v noci mráz - 3 st., opět výjezdy, sjezdy kameny, déšť , vyprošťování zapadlého Burala, bloudění ( naštěstí Martin vždy našel správnou cestu)
kousek sněhu.
Jeden úsek 57 km, doba jízdy 5,5 hodiny. Další a to byl asi ten nejobtížnější 97 km, od 13.00. do 20.00. hod.
Nejhorší, aspoň pro mě byly úseky a, že jich bylo hodně a dlouhé, když se jelo a po pravé straně svah nahoru a po levé straně strž do hloubky. Tady to bylo vždy na převrácení a to už by asi nikdo tu motorku nevytáhl.
Ale jinak to byla docela dobrá škola jízdy v terénu.
Zatím jsem našel jednu závadu po poslední jízdě a to vypadlý šroub držáku výfuku. Uvidím při další jízdě, zda se tento výlet nepodepsal na jiných částech motocyklu.

Fotky jsou na https://dneprak.rajce.idnes.cz/Rumunsko_2018/

[Jirka-MT9]

Hezký výlet. Doufám, že jste si to náramně užili.